Smutek se objevuje v životě každého z nás. Je to jedna z emocí, která jako by neměla význam, proč bychom měli být někdy smutní? Jak je z evolučního a biologického hlediska smutek prospěšný? Proč vůbec existuje? Odpověď na tuto otázku je vcelku jednoduchá. Tak jako při sáhnutí na plotnu cítíme bolest, která nám dává zpětnou vazbu pro to, abychom to příště už neudělali, funguje smutek obdobným způsobem. Pokud nám zemře příbuzný, špatně napíšeme test, rozejdeme se s přítelkyní vždy cítíme tuto emoci. Pro každý z těchto zážitků má rozdílnou sílu a výzkumy dokonce dokázaly, že ženy cítí smutek mnohem intenzivněji než muži.

Smutek by se dalo říci že je bolesti velice podobný, bolest je ovšem fyzická, kdežto smutek je psychického rázu. V obou případech jde však o podmíněnou reakci, podobně jako u Pavlovových psů. Podvědomě víme, že pokud ztratíme někoho blízkého, budeme smutní a podle toho jak blízký nám byl, tím více ztrátu cítíme. Tohoto mechanismu využívaly například starověcí Sparťané, jenž od malička žili spolu a vytvořily se mezi nimi silné citové vazby. V bitvě potom chránily jeden druhého, neboť věděli, že bolest ze ztráty by byla obrovská. Když Alexandr Veliký dobýval Théby, musel vyvraždit celé jejich vojsko, neboť žádný z vojáků nebyl ochoten se vzdát. Thébští vojáci totiž vždy bojovaly, jedly a žily ve dvojici. Když byl jeden z nich zraněn v boji, jeho druh ho chránil vlastním životem.

Je tedy očividné, že smutek je bolestí duše. Jedná se o zpětnou vazbu, které se obáváme tak jako biče. Snažíme se tedy pod tímto bičem oddálit smrt příbuzného, někdy až za míru, která by byla vhodná. Test se snažíme napsat co nejlépe, abychom získaly slušnou známku. Partnera též nechceme ztratit, proto děláme ve vztahu tu a tam ústupky. Tím je osvětlen smysl smutku, avšak vyvstává zde nová otázka. Vzhledem k tomu, že smutku musí v životě alespoň někdy čelit každý z nás, je pro nás důležité vědět, jak se se smutkem vyrovnat.
Velkým problémem, když nás smutek už jednou přepadne, je, že se nám okamžitě změní pohled na svět. Když jsme v dobré náladě, vidíme svět růžovými brýlemi, více si věříme, jsme optimističtější. Pokud je tomu naopak vnímáme okolí černě. Jsme li smutní naše energie klesne, veškeré události kolem hodnotíme negativně a jsme mnohem pesimističtější.

Naštěstí na smutek a mírnou depresi existuje mnoho osvědčených léků, zde přikládám seznam nejúčinnějších.

• Společenský kontakt – V době, kdy na nás padá deprese, máme chuť se lidem spíše vyhýbat, osamocení však černé myšlenky jen více prohlubuje, přidá se k nim navíc pocit osamělosti. Mnohem vhodnější je vyrazit v takové náladě s přáteli, o kterých víte, že vás rozveselí.
• Rozptýlení – Do něčeho se pustit je v takovém stavu opět opak toho, na co máme chuť. Člověk by se nejraději válel v posteli a nic nedělal, to by však pouze umocňovalo negativní myšlenkové pochody. Proto je mnohem lepší variantou se rozptýlit nějakou činností, stačí něco malého – uklidit pokoj, vyvenčit psa, přečíst si oblíbenou knihu, zkrátka přijít na jiné myšlenky.
• Porovnávání vlastní situace s ostatními – Zde mám na mysli najít někoho, kdo je na tom hůře než my samotní. Když vidíme, že někomu se dařilo ještě hůře zvedne nám to náladu. Naopak by jsme se měli vyhýbat případům, které jsou lepší než naše situace, proto je také vhodné se v období smutku vyhýbat facebooku, kde lidi sdílí prakticky nejvíce své nejsvětlejší momenty a úspěchy, často ještě přikrášlené a to je jistá cesta do prohloubení depky.
• Pozitivní myšlení – V případě nějakého neúspěchu jsou v zásadě dva pohledy na věc. Dejme tomu, že ve škole dostaneme špatnou známku. Podle prvního pohledu shledáme, že jsme prostě hloupí a neschopní a že s tím nelze nic udělat, což vyvolává frustraci a depresi. Druhý pohled je, že jsme zkrátka někde udělaly chybu, z té se poučíme a příště budeme jednat lépe. Druhý přístup naopak vytváří naději, která nás rychle ze smutku dostane.
• Odměna – Někteří lidé často řeší svou špatnou náladu tím, že si dopřejí nějaké odpírané potěšení. Ženy chodí nakupovat, nebo pouze prohlížet výlohy nebo si dají něco dobrého na zub. Ve výjimečný situacích není takové chování nijak na škodu, problém však nastává, když takto své potíže řeší vždy. Pak se na konci vyděšeně dívají na vyluxované konto, či se přejídají, což často vede k výčitkám svědomí a tím k hlubší depresi. Pokud se k tomu přidá nadměrná touha být štíhlá jedná se o základ poruchy přijímaní potravy – anorexii a bulímii. Muži naproti tomu často sahají po sklence alkoholu, který má však naprosto opačné účinky, neboť potlačuje centrální nervovou soustavu a depresi tak ještě více prohlubuje, což samozřejmě hraje do karet výrobcům alkoholu.  
•  Snadné vítězství – Velice účinnou metodou je pustit se do činnosti, ve které jste opravdu dobří a baví vás. Pokud jste talentovaným hudebníkem zahrajete si na piáno či kytaru. Jste-li dobrý kuchař, uvaříte něco dobrého. Takováto činnost musí být ale nacvičená a automatická. Pokud se budete snažit odreagovat se něčím tvůrčím, zaděláváte si na zklamání, neboť deprese jakoukoliv kreativitu efektivně potlačuje.
•  Dobrý skutek – Můj nejoblíbenější způsob boje proti špatné náladě. Pokud se vám stane něco špatného, udělejte pro někoho něco hezkého, je dobré když je svět vyrovnaný. Navíc uvidíte, jak rychle se vám zvedne nálada. Například pomozte mladšímu bratrovi s úkolem, zavolejte prarodičům (určitě budou mít radost, že jste si na ně vzpomněl)
• Zlepšení mínění o sobě – Není nic snadnějšího než se pořádně vyšvihnout, a vyrazit ven.
• Psaní deníku - Je dokázané, že psaní deníku má mnohé pozitivní vlivy - snížení stresu, úzkosti a též lepší sebeuvědomění, především vlastních emocí a pocitů.
• Medikace a psychoterapie – V případě pokročilé dlouhotrvající deprese, kdy výše zmíněné metody nepomáhají už je třeba sáhnout po léku či se zúčastnit psychoterapie.

Tak či tak, pokud vás smutek přepadne, emoci přijměte, nesnažte se jí potlačit. Řekněte si „Jsem smutný.“ Pak ale pozvedněte zbraň a snažte se ten protivný pocit zahnat. To jakou zbraň si vyberete, je už jen a jen na vás. Nakonec se rozloučím hláškou z populárního amerického sitkomu How I met your mother, jíž vyslovil Barney ztvárněný vynikajícím hercem Neilem Patrickem Harrisem: „When Iam sad, i just stop being sad and am awesome instead.“
Hodně štěstí v boji se smutkem

Pomohl vám tento článek? Máte nějaký další osvědčený způsob jak překonat smutek? Napište do komentářů.

V jednom z minulých článků jsem psal o smutku a jak proti němu bojovat. Dnes budu mluvit o jiné emoci, kterou si lidé mohou často se smutkem plést. Nejdříve ale začnu několika příklady.

Jste vysokoškolský student, máte pár dní před zkouškou a nechce se vám učit. Děláte všechno možné jen ne to, co by jste zrovna měli dělat. Něco ve vás stále hlodá…

Víte, že potřebujete na léto sehnat byt a slušnou práci, ale odkládáte to a místo toho koukáte na seriály. Něco ve vás ale hlodá…

Jedete autobusem a pár sedadel před vámi je krásná žena, kterou by jste rádi oslovili. Nedaří se vám ale najít odvahu a něco ve vás začíná hlodat…

Máte bordel v bytě, potřebujete nakoupit jídlo a vyprat si. Místo toho ale sedíte u počítače a sjíždíte videa na facebooku. Něco ve vás ale hlodá…

To co ve všech zmíněných případech cítíte je úzkost. Určitý pocit viny, že neděláte to, co by jste zrovna měli. Stejně jako smutek má i tato emoce svůj smysl a není zde jen proto aby nás udělala nešťastnými. Jako nás smutek nutí chránit to, co je nám drahé abychom to neztratili, tak má i úzkost svou funkci. Na rozdíl od bolesti a smutku, které nám radí čemu se vyhnout, úzkost se naopak dostavuje když něco neuděláme. Je to určitý neviditelný bič, který nás má přinutit k akci.

Příznaky jsou následující – určitá podrážděnost, tendence brát si věci osobně, pocit ohrožení a potřeba se bránit, člověku se zužuje pozornost a zaměřuje se především na sebe a dovnitř. Člověk může mít také obsesivní myšlenky, je unavený, má problémy se soustředit, je těkavý. Tyto příznaky nemusí mít člověk všechny.

Proč ale tolik lidí trpí úzkostí, když je vcelku jasné, co je potřeba udělat k tomu, abychom se jí zbavily? Vidím pro to jeden hlavní důvod. Je jím velké množství rozptýlení, které nám tato doba nabízí a kterou můžeme úzkost snadno zahnat. Cítím to hlodání? Není problém, kouknu na seriál, zahraji si nějakou hru nebo zajdu do hospody. To vše je ale jen forma eskapismu před světem povinností. Ty však nezmizí, budou zde stále. Pokud je na člověka úzkosti hodně, či tuto emoci normálně pociťuje mnohem silněji než ostatní jedinci, může se stát, že dokonce sáhne po drogách, aby tomu nepříjemnému kousavému pocitu utekl.

Eskapismus ale nikdy není východiskem, je jenom dočasnou náplastí, která však nevyřeší zdroj problému. Navíc po odeznění krátkodobé úlevy se úzkost pouze prohloubí. Jediným řešením je své problémy začít řešit a to co nejdříve. Pokud jich je hodně, člověk jako by stál před neskonale zabordeleným bytem. V takové chvíli se nepořádek může jevit omračující a úklid neskutečně obtížný. Je důležité začít něčím malým, třeba tu seberete oblečení a dáte je do špinavého prádla, tam seberete talíř od snídaně a umejete ho, támhle zase utřete prach. A problémy mizí jeden po druhém a místo úzkosti se dostavuje spokojenost z dobře odvedené práce.

Pokud je člověk v situaci, kdy se na něj problémy a povinnosti řítí ze všech stran, je potřeba umět si dobře zorganizovat čas a úkoly. K tomu mohu doporučit například knihu amerického autora Davida Allena "Mit vše hotovo."

Ve chvíli kdy má člověk čistý stůl a všechny problémy vyřešené může hledět do budoucnosti, nezatěžován přítomností. Problémy se však na stůl budou vracet a pokud nezaujmeme k jejich řešení proaktivní přístup, znovu se nám nakupí a jsme zpátky po kotníky v bordelu.  Jak něco takového udělat? Začnu trochu oklikou přes dva starověké učence a to konkrétně Aristotela a Konfucia. Aristoteles věřil, že smyslem života je žít cnostný život a to nejen skrze zkoumání toho co to je ctnost, ale především tím, že dělá činy, které jsou ctnostné. Konfucius si naproti tomu všiml, že pokud je člověk ctnostný, je osvobozen od úzkosti. Podle těchto premis by se tedy dalo předpokládat, že pokud se chce člověk osvobodit od úzkosti, měl by žít ctnostný život. Co to však znamená? A co je to vlastně ta „ctnost?“

Ctnosti jsou vytříbené lidské charakterové vlastnosti jako například štědrost, asertivita, odvaha či pracovitost. Každá z těchto vlastností je středem dvou extrémů a vyžaduje úsilí v tomto středu setrvat.

• Rozhazovačnost – Štědrost – Lakota
• Agresivita – Asertivita – Pasivita
• Nerozvážnost – Odvaha – Zbabělost
• Workoholismus – Pracovitost – Lenost

Jak můžete vidět jeden extrém je pasivní a druhý aktivní a ani jeden není dobrý. Vzhledem k tomu, že sklouznout k extrémům je vcelku jednoduché, ale vystihnout přesnou míru k tomu, aby byly naše činy „ctnostné“ je velmi obtížné, je vhodné znázornit ctnost jako trojúhelník, na jehož nejvyšším vrcholu je ctnost a na ostatních dvou jsou extrémy.

 Jak jsem se zmínil, máme zde aktivní a pasivní extrém. Právě u pasivního extrému takřka vždy cítíme úzkost, jež nás nutí k akci. Naopak u toho aktivního může být negativní zpětná vazba vcelku různorodá a často ne tak jasná. Pokud budeme rozhazovační, brzy skončíme bez peněz a může to dojít tak daleko, že skončíme o hladu. U přílišné agresivity může dojít k tomu, že přijdeme o přátele či nám někdo lidově řečeno rozbije tlamu. Z toho vyplývá, že je mnohem lepší držet se trochu zpátky, než se hnát kupředu jako splašené stádo volů. A věřte mi, znám to z vlastní zkušenosti.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil je, že každý z nás má jiné hodnoty a tím pádem jsou pro něj jednotlivé ctnosti různě důležité. Pro někoho může být určující jeho štědrost a vlídnost, pro jiného to může být odvaha. Podle míry úzkosti kterou člověk pociťuje v různých situacích může snadno odhalit své vlastní hodnoty a tím více poznat sebe sama. Pokud tedy například cítíte nepřekonatelnou úzkost když nic neděláte, bude pracovitost jednou z vašich určujících hodnot. Když tento pocit cítíte ve chvíli, kdy jste vycouvali z nějaké sázky či výzvy, bude to pro změnu odvaha. Jak je vidět není řešení úzkosti jen o řešení vlastních problémů ale též žití podle vlastních vnitřních hodnot.

Na závěr ještě shrnutí:

• Úzkost je často zaměňována za jiné negativní emoce jako je například smutek
• Úzkost je emoce, která se dostaví, když nepodnikneme akci k tomu co je potřeba udělat
• V dnešní době je velmi populární eskapismus – utíkání před povinnostmi pomocí odreagování u seriálů, počítačových her, sociálních aktivit apod. Toto je však pouze dočasná pomoc
• K zabránění úzkostných stavů je potřeba přijmout proaktivní přístup nejen k řešení problémů, ale k životu jako takovému například pomocí tříbení ctností.
• Situace ve kterých cítíme úzkost nám může ukázat, co jsou naše největší hodnoty
• Pro spokojený život je třeba žit podla vlastních vnitřních hodnot

A jak zaháníte úzkost vy? Pište do komentářů

Každý z nás se něčeho bojí, má z něčeho strach či dokonce hrůzu. Je to naprosto přirozené, z vývojového hlediska se jedná o mechanismus, který nás má chránit před nebezpečím. Bohužel evoluce je pomalá a těžkopádná a lidská společnost se za posledních pár tisíc let vyvinula takovou rychlostí, že se strach stal vcelku zastaralou emocí, která je sice stále potřebná, ale v mnohém nám velmi brání. Dnešní doba se diametrálně liší od časů, kdy jsme lovily mamuty a utíkaly před šavlozubými tygry a především do tohoto období je naše mysl uzpůsobena. V současnosti nám na ulici nehrozí bezprostřední nebezpečí v takovém míře jako kdysi v pravěku, v dobách lovců a sběračů. Avšak mozek máme stále stejný a brzdí nás, je uzpůsobený na to abychom přežili, zachovali rasu a pokud možno jí dále rozmnožili. Strach a další emoce nás svazují a brání nám žít naše životy plnohodnotným způsobem, jaké tato požehnaná doba nabízí. Avšak z tohoto začarovaného kruhu existuje cesta, není však jednoduchá a málokdo má dostatek odvahy, vytrvalosti a odhodlání se po ní vydat.

 Co dělat, když náš mozek a naše mysl je zastaralá a nevyhovující moderním časům ve kterých žijeme? Jak nakládat se strachem, jak jednat jednat jemu navzdory? Nebudu vám lhát, není to nic jednoduchého. Nejdřív se podívejme na to, co strach vlastně je. Bát se můžeme hodně věcí – neúspěchu, odmítnutí, zranění, odloučení od ostatních atd. Některé strachy mohou být iracionální a přerůstat až ve fóbie - například strach z otevřených prostor (Agoraphobia), strach z létání (aerofóbie) nebo strach z klaunů (Coulrophobia). Tak jako u většiny emocí, čím je strach silnější, tím hůře jej můžeme ovládat a tím silnější jsou i jeho příznaky, v tomto případě jsou to mimo jiné:

• pocit ohrožení (zmobilizování pozornosti),
• zrychlený dech (okysličování mozku),
• bušení srdce (vytší prokrvení mozku),
• zvýšené pocení (hůře nás může někdo chytnout),
• rozšíření zornic (větší zorné pole, lépe vidíme nebezpečí),
• vyplavování adrenalinu a kortizolu (zvětšení fyzické síly a zvýšení prahu bolesti).

 Všechny tyto věci nás mají připravit na boj či útěk, záleží na situaci.

Strach máme většinou před smrtí a bolestí, ať už fyzickou, či emocionální, kterou cítíme při odmítnutí či odloučení od ostatních. Dále strach zažíváme z neznámého, například se v prázdném domě začnou ozývat podivné zvuky. Nakonec máme strach z nejistoty, ve chvíli, kdy nevíme, jak věci dopadnou a mohou skončit jak dobře tak špatně. Strach se prohlubuje s prožíváním nových negativních podnětů, například nás několikrát po sobě odmítnou u pracovního pohovoru. Strach pak budeme cítit, i když budeme vědět, že náš strach je iracionální a je třeba ho překonat. Čím více podnětů zažijeme, tím více se budeme utvrzovat, že se musíme dané zkušenosti vyhnout a utéci před ní. Postupem času se může stát, že strach se v nás tak zakoření, že se stane součástí nás samotných, začneme věřit, že to a to nejde, že nejsme dost dobří, že nemáme talent, že nedokážeme to co chceme, že na to zkrátka nemáme.

V takovém momentě čeká člověka velké množství práce, pokud chce vybřednout z života plného sebelítosti a zármutku. Víra či nevíra v sebe sama je součástí člověka až do morku kostí a jako taková se ho drží a odmítá se od něj odpoutat. Pokud se chceme našeho strachu zbavit, musíme nahradit negativní zážitky těmi pozitivními a tím náš mozek přeprogramovat. Čím více dobrých či alespoň neutrálních podnětů budeme mít s objektem našeho strachu, tím méně se budeme bát[1].

K tomu abychom strach překonali je však potřeba udělat nejistý krok. Krok jímž musíme prolomit bludný kruh, kdy se vyhýbáme tomu, čeho se bojíme a nemůžeme tak získat pozitivní zkušenosti. Je proto nezbytné se svému strachu postavit, vystoupit ze zóny komfortu, vstoupit do dračí jeskyně a obnažit hrdlo spárům osudu. Musíte odhodit štít a brnění, kterým se bráníte proti svému strachu a postavit se té ohnivé sani[2]. Někdy se může stát, že vás spálí na popel, avšak pokud jste moudří, povstanete z popela jako bájný pták Fénix a budete silnější než předtím, neboť se ze zkušenosti poučíte[3, 4]. Musím mimo jiné poukázat na to, že cílem není draka přemoci, zabít a zašlapat do země, odhoďte proto kromě štítu i zbraně. Drak je součástí vás a vaším úkolem je ho ochočit. Strach je součástí života a člověk jej musí přijmout jako svou část, stejně jako radost, smutek či lásku. Drak může být vaším přítelem, který vás vede, chrání vás a je vaším rádcem, ale může se též stát vaší největší noční můrou, terorem ve vašem životě, který vás zničí. Proto se s ním spřátelte a když jej ucítíte ve svém nitru, přijměte jeho přítomnost a pak jednejte tak jak vás vede vaše srdce. Vycvičte svého draka a cvičte jej stále, každý den vašeho života, ukažte mu kdo je pánem jeskyně a nenechte se jím ovládnout. Ovládněte vy jeho

Pokud toto dokážete aplikovat ve vašem životě, začnete žít odvážný život, stanete se lepšími a budete růst a s vámi i vaše okolí, které budete svými činy inspirovat. Postupem času se přestanete bát, budete stavět na odiv svou osobnost se vším všudy, neboť každá jizva se dá nosit buď s pýchou nebo se studem. Je pravděpodobné, že se vás spoustu lidí bude snažit stáhnout zpět na jejich úroveň. Může se stát, že vám budou házet klacky pod nohy, pomlouvat vás a podobně. Mějte s nimi soucit, neboť to jsou většinou lidé, kteří strachem nejvíce trpí. Z mého hlediska je nejlepší se takovýmto lidem vyhýbat a odstranit z vašeho života, pokud je to možné. Pokud není  či jsou pro váš život jinak velmi hodnotní, můžete se jim pokusit pomoci tím, že jim pomůžete překonat jejich vlastní obavy a strachy.  Na závěr zde přidávám ještě úryvek z projevu bývalého prezidenta Spojených států Amerických, Theodora Roosevelta, jenž pronesl v Paříži v roce 1910. Této pasáži se později začalo říkat Man in the arena – Muž v aréně:

„Není to kritik kdo se počitá; není to člověk, který poukazuje na to co ten silný udělal špatně, či co mohl ten kdo koná udělat lépe. Zásluha patří tomu, kdo ve skutečnosti stojí v aréně, ten jehož tvář je umazaná od prachu, potu a krve; kdo s odvahou postupuje vpřed; kdo dělá chyby, kdo padá znovu a znovu, neboť žádná snaha se neobejde bez chyb a pádů; kdo ale usiluje o to aby něco vykonal; kdo poznal obrovské nadšení, obrovské odhodlání; kdo míří za hodnotným cílem; kdo v nejlepším případě pocítí triumf z úspěchu a v nejhorším zklame, avšak zklame při velkém hrdinství a jeho místo nikdy nebude mezi dušemi chladných bojácných lidí, kteří nikdy nepoznali vítězství ani porážku.“[5]

Shrnutí:

• Strach je emoce, kterou cítíme následkem ohrožení, jejím smyslem je zachovat náš život.
• Strach máme především ze smrti, bolesti (fyzické i emocionální) a z neznámého.
• Strach se prohlubuje s opakovaným prožíváním negativních podnětů.
• Pokud se před strachem snažíme uniknout a nepostavíme se mu, stane se součástí naší osobnosti, zakoření v nás pochybnosti o nás samých a našich schopnostech.
• Strach se dá překonat prožíváním pozitivních a neutrálních podnětů.
• K tomu aby bylo možné strach překonat je potřeba se mu postavit, vystoupit z komfortní zóny a dostat se do střetu s tím, čeho se bojíme. U větších fóbií je třeba postupovat pomalu a opatrně, začít od malých podnětů a postupně se propracovat k větším.
• Nebojujte se svým strachem, přijměte ho jako součást sebe, ale snažte se ho ovládnout, aby on neovládl vás.
• Netrapte se když vám ostatní budou házet klacky pod nohy a říkat vám, že něco nedokážete. Je to jejich vlastní štít, kterým se chrání před strachem a bolestí. Neciťte k nim odpor či nenávist. Mějte s nimi soucit, neboť pravděpodobně ve svém nitru trpí.

Zdroje:

1. QUIRK, Gregory J. a Mohammed R. MILAD, 2010. Neuroscience: Editing out fear. Nature [online]. 7.1., roč. 463, č. 7277, s. 36–37. ISSN 0028-0836. Dostupné z: doi:10.1038/463036a
2. BROWN, C. Brené, 2012. Daring greatly: how the courage to be vulnerable transforms the way we live, love, parent, and lead. 1st ed. New York, NY: Gotham Books. ISBN 9781592407330.
3. BROWN, M. Comfort zone: Model or metaphor? Australian Journal of Outdoor Education.2008, roč. 12, č. 1, s. 3 – 12 – learning zone
4. Champaign, IL: Human Kinetics, 2007. ISBN 978-073-6061-797 – learning zone
5. ANON., nedatováno. Citizenship in a Republic - Wikipedia, the free encyclopedia [online] [vid. 25. červen 2014]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Citizenship_in_a_Republic

Otázky pro diskuzi

1. Jaký největší strach jste v životě překonali?
   
2. Máte nějaké konkrétní typy pro to, jak jednat navzdory strachu?
   

Již od malička často slýcháme jednoduchou větu: „Buď chlap!“ Vždy když to slyším, nemohu jinak než se pousmát. Neustále je nám to vtloukáno do hlavy, ovšem že by se někdo namáhal říct nám jak se to dělá nebo co to znamená to ne. Samozřejmě, jsou zde občasné střípky skládačky, které cestou životem pochytíme. Každému jsou určitě známé následující poučky: „Chlapi nebrečí. Vždycky si ví rady. Ví jak na ženský. Ničeho se nebojí. Umí se prát.“ Další kousky pochytáváme povětšinou z filmů a seriálů. Zde se nám jednou zobrazuje ideální muž jako citlivý hrdina, který obětuje vše pro ženu kterou miluje. Podruhé je to akční drsňák, který se s ničím a nikým nemazlí, jde si tvrdě za svým a jde klidně přes mrtvoly. Další vjem je zase prototyp úspěšného businessmana, který vydělává velké peníze. Jindy je zase hrdinou schopný manipulátor, který dokáže kdekoho oblafnout.

Vjemů jež dostáváme je velké množství, avšak jsou to jen malé kousky skládačky. Tyto části jsou též často vytvořeny lidmi, kteří sami nevědí jak takový dílek vlastně vypadá, sami tu svou skládačku doposud nesložili. Nakonec tak stojíme uprostřed střípků rozbitého obrazu, který se marně snažíme složit, abychom konečně viděli, jak ten „pravý“ chlap vlastně vypadá. Nakonec však zjistíme, že neskládáme jakýsi svatý obraz, jemuž bychom se měli přiblížit, ale zrcadlo, neboť vše potřebné máme vlastně celou dobu v sobě. Naše nitro je však místo, kam se díváme až nakonec. Přísloví, že pod svícnem je tma má v tomto případě dvojnásobnou pravdivost.

Nyní bych chtěl blíže přiblížit termín archetyp. Přišel s ním slavný švýcarský psycholog a psychoterapeut Carl Gustav Jung. Sám Jung mluví o archetypech takto:

„Pojem archetypu … je odvozen z mnohokrát opakovaného pozorování, že například mýty a pohádky světové literatury obsahují určité motivy, které jsou zpracovávány stále znovu a všude. S týmiž motivy se setkáváme ve fantaziích, snech, deliriích a bludných idejí současných jedinců. Tyto typické obrazy a souvislosti se označují jako archetypické představy. Čím jsou zřetelnější, mají tu vlastnost, že jsou doprovázeny obzvláště živými citovými tóny … Jsou jímavé, působivé a fascinující. Vycházejí z archetypu, který je sám o sobě nenázorný, z nevědomé předformy, která zřejmě patří ke zděděné struktuře psýché , a může se v důsledku toho manifestovat všude jako spontánní jev.“

Pamatujete jak jsem se zmínil o různých druzích hrdinů ve filmech? Podobní hrdinové se vyskytují již celá tisíciletí. Archetyp sám o sobě znamená pravzor, původní typ. V souvislosti s tímto termínem považuji za nutné stručně představit i Jungovu strukturu psyché tedy duše. Rozděluje ji na vědomou a nevědomou část, s tím, že ta nevědomá je mnohem větší. Vědomá část je naše myšlení a uvažování, v té nevědomé sídli emoce, pudy a návyky. Nevědomí je dále rozdělováno na osobní nevědomí a kolektivní nevědomí, které je společné všem lidem. Je to právě toto místo, kde mají podle Junga archetypy svůj původ. Nyní však musím zmínit další citát:

„Nelze se ani okamžik oddávat iluzi, že bychom nakonec byli sto archetyp vysvětlit, a tím by byl vyřízen. Ani nejlepší pokus o vysvětlení není nic jiného než víceméně zdařilý překlad do jiného obrazného jazyka.“

Archetyp je jedna z věcí, kterou takřka nelze definovat, jak bylo řečeno, jedná se o nevědomý obsah naší mysli. Jediný způsob jak ho můžeme vnímat je zprostředkovaně, určitou formou projekce. Tak v starověku vznikly bohové, jako projekce určitých vnitřních obsahů. V Řecku to byl Zeus, Poseidon, Dionýsos, Athéna, Arés, Hades, Apaté. V Egyptě to byl Hor, Ra, Anubis, Isis, Sutech. V severské mytologii se zase setkáme s Odinem, Lokim, Thórem, Freyou apod. Při bližším zkoumání těchto panteonů je možné sledovat určité společné charakteristiky jednotlivých bohů. Všechny obsahují svého ústředního boha, jakéhosi otce všech ostatních. Dále zde můžeme najít bohy války, moudrosti, plodnosti atd. Vysvětlení, proč se v třech rozdílných na sobě nezávislých kulturách vytvořily tak podobné soubory božstev není rozhodně náhodná. Mýty a legendy těchto starověkých kultur fungovali především jako formy předávání znalostí o archetypech dalším generacím. Každý bůh byl opředen mnoha příběhy, které ho charakterizovali a dávali mu podobu. Čím více příběhů, tím byl charakter boha a tedy i archetypu ostřejší. A je znakem každého smrtelníka, že se chce přiblížit bohům. Pokud tedy uctíváte jako válečník boha války a studujete příběhy o něm, přejde na vás mnoho z jeho kvalit, kopírujete ho, doslova se po něm „opičíte.“ Tak se naučíte jak být dobrým válečníkem. Tento bůh však ve skutečnosti neexistuje, jde o pouhou projekci kvalit archetypu na mentální konstrukt. Zkrátka jde o způsob jak uchovat znalosti o vzorci chování pro další generace.

V dnešní době nemáme žádná božstva, náboženství je v naší zemi takřka sprostým slovem a tak se mnohý z nás cítí ztracení, neboť nás již nikdo neučí jak se rvát se životem jako válečník, jak vést lidi jako král či jak užívat života jako milovník. Moderní vzdělání nás neučí soucitu, lásce, disciplíně, řešením konfliktů a dalším mnoha mnoha dovednostem, které jsou potřebné pro to, abychom žili šťastný a bohatý život. Díky internetu si dnes samozřejmě můžeme najít haldu návodů pro to co potřebujeme, ovšem z nich si většinou nic moc nezapamatujeme. O kolik hodnotnější je pro člověka zkušenost či příběh pro to aby se něčemu opravdu naučil. Když si představíte přednášejícího, který vám prezentuje holá fakta a porovnáte ho s tím, co prokládá látku příklady, či zábavnými poučujícími historkami, kdo je pro vás lepší? Samozřejmě ten druhý.

V dalších článcích vás seznámím s čtyřmi základními archetypy zralé maskulinity. Avšak již dopředu vás upozorňuji, že pouze to, že si o nich přečtete vám samozřejmě nic moc nedá. Musíte v životě hledat osoby a lidi či příběhy, které tento archetyp „ztělesňují“ a od nich se učit. To co zde napíšu vám dá pouhopouhý návod k tomu, jak tyto „bohy“  vědomě identifikovat. Toto samozřejmě platí pro všechny oblasti života, nejen pro chlapství. Pokud vám tedy něco chybí, například máte problém s tím dělat si kamarády, studujte „bohy“ přátelství, pokud se chcete stát obchodníky, uhodli jste, hledejte „bohy“ obchodu. Co je ale třeba si uvědomit je, že tito bohové již žijí ve vás samotných a vy je pouze potřebujete probudit k životu, odemknout jejich potenciál. A toho nelze dosáhnout přečtením knížky, to se musí zažít na vlastní kůži, neboť bohové se uctívají modlitbou zvanou „akce.“ Pouze ten smrtelník, který koná ve jménu svého boha bude obdařen jeho mocí.

Líbil se vám tento článek? Máte nějaké dotazy? Napište komentář :-)

Dnes jsem ve škole zažil vcelku trapný zážitek. Přijdu takhle na přednášku z kognitivní vědy, stoupnu si doprostřed místnosti a rozhlížím se kde sedí můj kamarád. Pomalu proskenuji